Do roku 1948 se se rukavice vyráběly převážně v malých řemeslnických dílnách, přičemž řemeslníci si nové učně zajišťovali sami. Po roce 1948 se výroba soustředila do Národního podniku Rukavičkářské závody Dobříš.

Vývoj rukavice nastal přes obyčejný obal na rukou vyráběným pračlověkem ze surové kůže, až po dnešní výrobu kožených rukavic z různých druhů usní, textilu, kožešin a dalších speciálních účelových materiálů. Rukavice se nosily již před 6000–7000 lety, nejstarší jsou perského původu a jsou umístěny ve státním muzeu v Haagu v Holandsku.

Prvé náznaky o nošení rukavic v Čechách byly nalezeny v listině knížete Bořivoje II., o tržních dávkách v pražském Týnském dvoře na počátku XI. století, kde jsou jako poplatky uvedeny i rukavice. V době třicetileté války upadla všechna řemesla, mezi nimi i rukavičkářství. 17. a 18 století pak patří v Evropě francouzské módě, francouzským výrobkům a mezi nimi i glazé rukavicím, tedy rukavicím z usní, které se objevují poprvé. Francouzské rukavičkářství zavedl u nás roku 1784 Etien Boulogne z Millau.

Naším nejzasloužilejším českým rukavičkářem byl Prokop Svoboda. V roce 1849 až 1850 byla zahájena úspěšně i výroba rukavic v Krušných horách. Vývoj střihu rukavic byl velmi pomalý a až do počátku 19. století se vše vystřihovalo a sešívalo výhradně ručně, a tudíž výsledný vzhled záležel na každém jednotlivém rukavičkáři. K razantní změně došlo v roce 1834, kdy francouzský rukavičkář Xavier Jouvin z Grenoblu vynalezl praktický tvarový nůž a rukavičkářský lis. Tím pádem se výroba posunula na výrobu řemeslnou. Pražský rukavičkář Josef Budan přivezl z pařížské výstavy tvarové nože a vysekávací lis, a zahájil tak u nás výrobu rukavic v roce 1867. Na toto navázala následná technologie střihu, střih francouzský a anglický. Rozdíl těchto dvou střihů je následující: střih francouzský je velmi úzký a je vhodný při výrově rukavic bez podšívky i jemných glazé usní. Střih anglický je širší, rukavice jsou poněkud volnější, je vhodný pro rukavice s podšívkou, a i bez podšívky.

V roce 1950 vznikl v moderní budově na Dobříši podnik, kde se soustředili pracovníci a sloučily se malé řemeslné dílny. Tento závod sdružoval několik podniků – Dobříš, Praha, Abertamy, Týniště, Solnice, Mimoň, Třebíč a Radnice (konfekční výroba, koželužny, a výroba podšívek).

autor: Ludmila Osičková
zdroj: J. Tureček a kol.: Výroba kožených rukavic, 1959, J. Krška a kol.: Příručka rulavičkářského průmyslu, 1978, J. Tlapák: Rukavičkář a šička rukavic, 1965, B. Pazdera: Technologie, 1964, S. Dundr, J. Peterka: Rukavičkářské materiály, 1986